Žirovničtí rodáci

Zde uvádíme životopisy a podrobnosti o některých rodácích z našeho města, kteří se svým způsobem proslavili nebo zviditelnili Žirovnici ve světě. Na pořadí ani místu narození nedbáme.

Iva Janžurová - k jejím osmdesátinám

Dne 19.5.1941 se v Žirovnici narodila ve zdejší učitelské rodině herečka Iva Janžurová, blíží se tedy její významné životní jubileum, oslava jejích 80. narozenin. Konstatování, že jde o jednu z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších českých hereček a proč tomu tak je, by bylo nošením dříví do lesa. V Žirovnici prožila své dětství i dobu studií. Nepamatuji rozhovor s ní, kdy tázána na své dětství, by se o Žirovnici zapomněla zmínit. Dokonce v jednom, který s ní dělal kdysi její kolega herec Viktor Preiss st. zněla první otázka, zda ještě jezdí do Žirovnice. Odpověděla popravdě, že nejezdí a já k tomu dodávám, že po odchodu rodičů ani nejezdila. Neměla prostě podle mě k Žirovnici až takový blízký osobní vztah jako např. jiný rodák a rovněž herec Milan Mach, který zde býval takřka o každých letních prázdninách. Možná k tomu měla i nějaký důvod, možná ten důvod i tak trochu tuším, ale nechci ho zde rozebírat, protože to s jejím jubileem ani s ní samotnou vůbec nijak nesouvisí.
Po určité době jsem zaznamenal, že její zmínky o Žirovnici se začaly jaksi vytrácet. Příčinu neznám. Nevím jaký je její současný vztah k rodnému městu a naopak. Co však vím či spíše tuším je to, že by jí jistě při oslavách nadcházejících kulatých narozenin nemálo potěšilo třeba čestné občanství udělené jí rodným městem. Vždyť, kdo víc ho proslavil ze žijících osobností než právě ona.
Pro příklad nemusíme chodit zrovna daleko. Rodák z Horní Cerekve herec Josef Dvořák obdržel dekret o čestném občanství od starosty Horní Cerekve dne 16.2.2001 u příležitosti nesrovnatelně méně významné, kterou bylo konání prvního městského plesu v tamním KD. A i když nechci srovnávat (mám ho rád a tuto poctu mu přeji), přeci jen pro srovnání uvedu, že v Horní Cerekvi prožil jen první tři roky svého života a rodina se pak odstěhovala do Kadaně. Když už o něm píši, tak pro zajímavost dodám, že se v Horní Cerekvi narodil v domku čp. 7 na náměstí. Jeho maminka zde mívala malý krámek. Vztah měl i k
Horní Vsi, kam jezdíval za svou babičkou. A už na závěr k němu uvedu, že v roce 2011 se osobně zúčastnil i oslav 650. výročí založení Horní Cerekve a z osobní zkušenosti vím, jak si tohoto dárku od rodného města i tehdy považoval. Josef Dvořák je vlastně vrstevníkem Ivy Janžurové (narodil se 25.4.1942) a jistě si nikdo z nás nemyslí, že herci, kteří jsou navíc krajané, o sobě nevědí třeba to jaké vztahy udržují se svým rodištěm a naopak.
Ale vraťme se zpět k naší Ivě Janžurové. To, co jsem napsal ať je případnou inspirací pro naše město a pokud snad k udělení čestného občanství Ivě Janžurové v minulosti již přistoupilo, pak se omlouvám a uvádím, že ze Žirovnici jsem se před řadou let odstěhoval a tak trochu ztratil kontakt, který se teď snažím získat.
Ať už to s tímto podnětem dopadne jakkoli, sám za sebe a snad i za všechny občany Žirovnice bych rád na závěr napsal, že na naší Ivu Janžurovou budeme letos 19.5. všichni myslet s přáním pevného zdraví, dalších uměleckých úspěchů a životní spokojenosti.
Milan Pokorný

Toto je sportovní životopis Jaroslava Hlinky

71 let prom. ped. Jaroslava Hlinky

(*7. 2. 1954 v Žirovnici)

držitele Medaile O. Koutského za zásluhy o rozvoj pražského volejbalu. Akademického reprezentanta ČSSR - trojnásobného vítěze mezinárodního turnaje akademiků o Pohár 17. listopadu v Praze. Hráče Techniky a Tesly Brno, Dukly Liberec (dvojnásobného mistra ČSSR a vítěze PMEZ 1976), VŠ Praha, RH Praha, Lokomotivy Nymburk a německého Marktredwitz. Dlouholetého trenéra kadetek, juniorek a žen Tatranu Střešovice, s kadetkami Mistr ČR 1997.

S volejbalem začínal ve 12 letech ve Slavoji Žirovnice zásluhou tělocvikáře na ZŠ a současně trenéra žáků ve Slavoji Josefa Machovského - duše žirovnického volejbalu. V rámci studia na průmyslovce v Brně hrál DL za Slavoj Juliánov (trenér Milan Čarvaš), po maturitě zahájil studium na VUT Brno, hrál 2. ligu za místní Techniku (trenér Osvald Flejšinger) a krátce 1. ligu za Teslu (trenér Luboš Dokoupil).

Po přerušení VŠ studia byl v prosinci 1974 povolán na vojnu do Dukly Liberec, se kterou získal v letech 1975 a 1976 tituly Mistra ČSSR a v roce 1976 vítězství v PMEZ (trenéři Karel Paulus a Josef Smolka st.). Ještě ve vojenské uniformě složil přijímačky na FTVS UK a po dobu VŠ studia v Praze byl hráčem SVS MŠ při VŠ Praha (trenéři Milan Pospíšil, Ivo Kunz). Od spoluhráče Zdeňka Pommera st. zde získal dodnes platnou přezdívku „Puk“. V letech 1977-79 si „odskočil“ do RH Praha, se kterou získal 4. místo v roce 1978 (trenér Milan Vápenka), titul vicemistra ČSSR a 3. místo ve Final four PVP v roce 1979 (trenér Zdeněk Groessl). Následoval návrat a tři sezony ve VŠ Praha se 3. místem v roce 1981 a dvojicí 2. míst v následujících dvou letech (trenéři Josef Vojík, Marcel Staša). Další 3 sezony 1983-86 oblékal dres Lokomotivy Nymburk s nejlepším 6. místem v EXL ročníku 1984/85. Spolu se Zdeňkem Haníkem byli hrajícími asistenty trenéra Oty Blažka, který jim svěřil přípravu družstva a tým v soutěži jen koučoval.
S vrcholovým volejbalem se rozloučil v německém VfB Marktredwitz, za který hrál do roku 1989 druhou nejvyšší soutěž a ve věku 34 let se stal mistrem Německa kategorie veteránů. Rád vzpomíná na turnaje v Dřevěnici, kam dlouhá léta s oblibou jezdil a několikrát vyhrál.

Již v době vojenské služby v Liberci oblékal dres mužů ČSSR „B“ se startem v několika mezistátních utkáních. V letech 1976-82 byl členem akademické reprezentace ČSSR, které pomohl vybojovat 3 prvenství a dvě 2. místa na prestižním mezinárodním turnaji o Pohár 17. listopadu, pořádaném v rámci Mezinárodního dne studentstva v Praze.

Po ukončení hráčské kariéry v Německu v roce 1989 se začal věnovat podnikání. V polovině 90. let začal trénovat mladé volejbalistky Tatranu Střešovice, se kterými získal v roce titul Mistra ČR v kategorii kadetek a o rok později 2. místo v kategorii juniorek. Stejný kolektiv hráček následně vedl v 1. lize žen s postupem do EXL již v první sezoně. Po sestupu družstva, tvořenému hráčkami bez potřebných zkušeností si dal trenérský time-out, ale již po dvou letech se vrátil k práci s mládeží v Tatranu a dalších 5 let vedl v DL tým juniorek.

Řadu let spolupracuje s vedením PVS při organizování předvánočních setkání jubilantů PVS z řad osobností pražského volejbalu v hotelu Questenberk na Pohořelci, jehož je majitelem.

Zdeněk Doležal

Dne 22.7.1934 se v Žirovnici narodil tanečník, baletní mistr, choreograf a pedagog Zdeněk DOLEŽAL. Svůj život zasvětil tanci a baletu. V roce 1953 absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Patřil mezi její první absolventy (např. se známým Pavlem Šmokem). Už rok před jejím absolvováním byl sólistou Armádní opery (1952-1955).Později byl členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1955-1959) a poté třicet let působil v Národním divadle v Praze (1959-1989). Od roku 1966 jako sólista baletu Národního divadla a od roku 1977 jako baletní mistr tamtéž. Podle odborné kritiky vynikal vysokou klasickou technikou, stylem a dynamičností. Uplatňoval se zejména v koncertním tanci. Účastnil se i mezinárodních tanečních soutěží (např. Bukurešť 1953 - 3. místo s partnerkou Illeovou, Moskva 1957 - 2.místo). V pražském Národním divadle slavily úspěch jeho sólové kreace a úspěšný byl i v charakterních rolích: Labutí jezero (Šašek - 1960, 1964 a 1972), Legenda o lásce (1963), Šípková Růženka/Spící krasavice (1966), Popelka (Učitel tance - 1960), Petruška (titulní role - 1962), Louskáček (titulní role - 1964), Špalíček (Krahujec - 1977), Z pohádky do pohádky (Krejčík - 1983).
Byl pedagogem klasického tance a jevištní praxe na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy (mezi jeho žáky patřili později známí tanečníci a baletní mistři Jiří Kylián, Pavel Vokoun, Libor Vaculík či Ivo Fiala).
Zdeněk DOLEŽAL zemřel dne 27.2.2005 ve věku nedožitých 71 let.
Milan Pokorný
Letos uplynulo devadesát let od jeho narození. Možná někteří pamětníci si na něho ještě vzpomínají. Jezdil do Žirovnice většinou o prázdninách se svým psíkem, kterého s sebou bral i na plovárnu. Málokdo tu ví, že vynikal i v paličkování krajek, pomocí nichž vytvářel i různé baletní motivy. V Nové Včelnici pořádají v měsíci říjnu a listopadu výstavu jeho paličkovacích prací, kterými se proslavil i v zahraničí.
Výstavu nazvali Tanec paliček.

Milan Pokorný

Václav Čadek

Generálmajor Ing. Václav Čadek se narodil v Žirovnici dne 27.10.1914. Po studiích na jindřichohradeckém reálném gymnáziu a po studiu na Univerzitě Karlově v Praze (fakulta není bohužel nikde uvedena) v letech 1925 až 1933, resp. v letech 1933 až 1935, nastoupil v říjnu 1936 základní vojenskou službu, přičemž hned na jejím počátku absolvoval Školu na důstojníky dělostřelectva v záloze v Olomouci (ta předložka "na" v názvu této školy je skutečně uvedena správně, nejde o žádný překlep) a po jejím absolvování v květnu 1937 se stal s hodností desátník aspirant velitelem čety u dělostřeleckého pluku ve Čtyřech Dvorech (dnes část Českých Budějovic). Od ledna 1938 již v hodnosti četaře aspiranta (tedy hodnosti poddůstojnické) sloužil ve funkci 1. důstojníka baterie u dělostřeleckého pluku v Žilině. Protože v době mnichovské krize byla vyhlášena všeobecná mobilizace, musel v armádě setrvat a do zálohy byl propuštěn až po demobilizaci v prosinci 1938 již v hodnosti podporučíka. Po skončení 2. světové války byl však do armády povolán znovu už na konci května 1945, konkrétně šlo o pozici autodůstojníka u II. oddílu dělostřeleckého pluku, který v té době vznikal v Jindřichově Hradci. Hned v září 1945 absolvoval kurz osvětových důstojníků u velitelství 2. oblasti v Táboře a od října 1945 působil ve funkci osvětového důstojníka při Škole na důstojníky dělostřelectva v záloze ve Veselí nad Lužnicí (později v Táboře). V listopadu 1945 byl povýšen do hodnosti poručíka v záloze (a to zpětně s platností k 1.9.1945) a hodnosti nadporučíka v záloze dosáhl 28.10.1946. Teprve v dubnu 1947 se stal vojákem z povolání ve skupině důstojníků dělostřelectva (se zpětnou platností od 1.1.1946). V říjnu 1947 nastoupil do aplikační školy dělostřelectva při Dělostřeleckém učilišti v Olomouci. Od srpna 1948 do října 1948 pracoval jako osvětový důstojník u dělostřeleckého pluku v Příbrami a poté se stal instruktorem agitace a propagandy na velitelství 1. pěší divize v Českých Budějovicích. V říjnu 1948 byl povýšen do hodnosti kapitána (s účinností od 1.4.1947) a 1.10.1949 do hodnosti štábního kapitána. V roce 1949 ukončil studium na Vysoké škole politické a sociální v Praze a současně absolvoval dvoutýdenní kurz při ÚV KSČ. Od února do srpna 1950 byl zařazen v přípravném kurzu pro studium v zahraničí, který organizovalo Vysoké vojenské učení v Praze (někdejší Vysoká škola vojenská). Místo zamýšleného vyslání do tehdejšího SSSR byl ale přidělen na tehdy nově vytvořenou Hlavní politickou správu. A protože je dnešní příspěvek už dlouhý, tak ho dokončím příště tou zajímavější "generálskou" částí jeho vojenské kariéry. Snad jen dnes ještě k vysvětlení pojmu osvětový důstojník. Později byla tato funkce nazývána zástupce velitele pro věci politické, jinak řečeno šlo o politruka.
Tento příspěvek navazuje na příspěvek předchozí o vojenské kariéře zdejšího rodáka generálmajora Čadka. Ten se už v říjnu 1950 vrátil z Hlavní politické správy k 1. pěší divizi a na jejím velitelství zastával funkci náčelníka politického oddělení. V srpnu 1951 odešel do Písku a zde se stal náčelníkem politického oddělení velitelství 2. armádního sboru. V dubnu 1953 byl přeložen do Prahy, kde působil ve funkci zástupce náčelníka politické správy 1. vojenského okruhu. Mezitím byl v krátkých intervalech opakovaně povýšen: 25.2.1951 na majora, 15.4.1952 na podplukovníka, 24.10.1953 na plukovníka a 1.4.1954 na generálmajora. Od října 1955 byl ve funkci zástupce velitele 1. vojenského okruhu pro věci politické - náčelníka politické správy 1. vojenského okruhu.
V srpnu 1957 znovu nastoupil na přípravnou školu pro studium v zahraničí při Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze a od listopadu 1957 do října 1958 absolvoval vyšší akademický kurz na Vojenské politické akademii V.I.Lenina v Moskvě. Po návratu do Československa pracoval na MNO ve funkci náčelníka oddělení služby vojsk. Od června 1967 působil jako náčelník vojenské katedry na ČVUT v Praze a od června 1970 přešel na VŠE v Praze, kde zastával stejnou funkci. Do zálohy odešel 31.10.1974.
Zmiňuje se o něm Alex Maskalík ve své práci Elita armády, československá vojenská generalita 1918 - 1992 (HWSK Banská Bystrica 2012).

Milan Pokorný

Poznámka: Generál Václav Čadek byl syn majitele Panské hospody, která stála na místě dnešního autobusového nádraží. Vzal si za ženu Vlastu Klaškovu z Počátecké ulice. Jejich dcera Hana byla první manželkou herce Jiřího Krampola.

Vladislav Brdlík

Dne 26.7.1879 se v Žirovnici narodil budoucí významný zemědělský odborník, národohospodář a politik Prof. Dr. Ing. Vladislav Brdlík. Jeho otec zde měl textilní továrnu. Vladislav Brdlík po maturitě na pražské reálce vystudoval chemické inženýrství na Vysokém učení technickém v Praze a později zde dosáhl na titul doktora technických věd. Na stejné vysoké škole pak habilitoval v oboru zemědělské správovědy a ve studiích tohoto oboru pokračoval pak na univerzitě ve Wroclawi. Další tři roky studoval na univerzitách v Německu, Holandsku a v Anglii. Po ukončení studií podnikl cestu kolem světa.
Věnoval se pedagogické činnosti. V roce 1910 se stal soukromým docentem a v tomto roce začal i s vydáváním odborné revue Zemědělský archiv. V roce 1912 byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1919 řádným profesorem zemědělské ekonomiky na Vysoké škole zemědělské a lesního inženýrství při ČVÚT v Praze. V letech 1921 až 1924 byl děkanem VSŽ LI při ČVÚT a v letech 1924 až 1925 rektorem této vysoké školy. Základní kámen pro novou výstavbu areálu české techniky byl položen v roce 1925 za účasti presidenta T.G.Masaryka, předsedy vlády Švehly a primátora Baxy. Vladislav Brdlík pronesl tehdy slavnostní řeč. V letech 1926 až 1934 byl viceguvernérem Národní banky Československé.
Nezůstával stranou politického života nové republiky. Od 15.9.1920 do 26.9.1921 působil jako nestraník v celkově 4. vládě ČSR a 1. vládě (úřednické) Jana Černého ve funkci ministra zemědělství a od 24.1.1921 do 25.4.1921 ve funkci ministra pro zásobování lidu, resp. správce ministerstva pro zásobování lidu. Tuto vládu jmenoval president T.G.Masaryk dne 15.9.1920 po pádu předchozí Tusarovy vlády, která skončila v důsledku rozštěpení vládnoucích sociálních demokratů, z jejichž radikální levice vznikla r. 1921 KSČ. Životnost této úřednické vlády Jana Černého skončila dnem 26.9.1921 sestavením vlády Edvarda Beneše, který byl jinak s Vladislavem Brdlíkem i členem zmiňované úřednické vlády. Vladislav Brdlík se podílel na přípravách pozemkové reformy. Byl vicepresidentem sociálně-demokratické Masarykovy akademie práce, členem národohospodářského ústavu Akademie věd a umění a místopředsedou Zemědělské jednoty ČSR. V prosinci 1912 založil Ústav pro zemědělské účetnictví a od roku 1919 byl prvním ředitelem Zemědělského ústavu účetnicko - správovědného, který řídil do svého odstoupení v říjnu 1945. V odborných funkcích pracoval i v zahraničních organizacích. Byl také účastníkem mírové konference v Paříži v roce 1919. V roce 1929 získal Vladislav Brdlík mandát poslance Národního shromáždění (křeslo získal jako náhradník až v roce 1933 po úmrtí poslance Josefa Kalaše). Mandát obhájil i v parlamentních volbách v roce 1935 a poslanecké křeslo si podržel až do roku 1939. Postupně byl členem Agrární strany a Strany národní jednoty.
V roce 1948 emigroval do Německa a později do USA, kde pokračoval v odborné i politické práci. Působil v Radě svobodného Československa (tu v roce 1949 spoluzakládal a byla pak představitelkou čs. exilu v USA) a přednášel na univerzitě v Akronu (stát Ohio). Zemřel dne 28.1.1964 ve věku 84 let v americkém Akronu. Za svůj život publikoval kolem 120 vědeckých prací. Zúčastnil se mnoha mezinárodních konferencí.
Milan Pokorný

Zbyšek Olšovský

Dnešní můj příspěvek bude o (polo)zapomenutém žirovnickém rodákovi Zbyšku Olšovském. Na oficiálních webových stránkách Žirovnice ho mezi zdejšími osobnostmi nenajdete a je to podle mě škoda. Není tam možná i proto, že celý svůj život prožil v Praze. Jeho jméno asi většině z vás ani nic neříká, ale určitě se každý z vás se Zbyškem Olšovským setkal na televizní obrazovce, nejspíše dokonce vícekrát.
Zbyšek Olšovský se narodil v Žirovnici 18.12.1914 jako Zbyšek Vodička. Už jako chlapec měl blízko k divadlu (dělal nápovědu) a také k tanci (absolvoval pětiletý taneční kurz) a jako herec pak začínal pod svým otcem divadelním ředitelem Františkem Vodičkou - Olšovským. Měl výrazné komické nadání. A tím se pomalu dostávám k tomu, proč tvrdím, že jste ho opakovaně viděli. V roce 1939 se v kinech objevila legendární česká komedie Martina Friče Cesta do hlubin študákovy duše, ve které náš rodák hrál drobnou, ale nepřehlédnutelnou roli septimána Šímy. O rok později se objevil v dalším, už méně známém "studentském" filmu Prosím, pane profesore v roli studenta Kapičky. Jako herec a operetní zpěvák se v letech 1939 - 1949 objevil na různých pražských činoherních a operetních scénách (z těch známějších uvedu Divadlo v Karlíně či Divadlo Na Fidlovačce). Na jeho umělecký život měl vliv zhoršený zdravotní stav, pro který odchází v roce 1963 do invalidního důchodu. I potom ho můžeme vidět v drobných rolích ve filmech, z těch známějších uvedu filmy Poslední růže od Casanovy (1966, taneční mistr), Jarní vody (1968, sluha Charles) či Náš dědek Josef (1976, kostelník Šaňo). Věnoval se i dabingu (např. ve známém filmu Smrt na Nilu z roku 1983 či v kdysi slavném britském TV seriálu Sága rodu Forsytů, který naše televize měla na programu v roce 1969). Výjimečně se objevoval i v televizi (např. v televizních seriálech Vlak dětství a naděje či Dobrodružství kriminalistiky). Byl i divadelním režisérem, filmovým scénáristou a rozhlasovým dramatikem.
Kdysi jsem sháněl jeho fotografii, ale marně. A teď docela nedávno jsem jí objevil na aukci sběratelů autogramů, byla totiž s jeho podpisem. Z fotografie se díval rozesmátý mladý muž ve společenském obleku, prostě velký fešák. Nad svůj autogram tehdy napsal slova "Ruku líbá" a ta zdvořilostní fráze tam nebyla jen tak náhodou, šlo totiž o jeho odkaz na film Cesta do hlubin študákovy duše, kde tato zdvořilostní fráze zazní poté, kdy septimáni úspěšně pověsí během písemky z matematiky na záda svého profesora (hrál ho Jaroslav Marvan) "tahák" a on ho "roznáší" po celé třídě. A k úspěchu celé akce svou zvolenou taktikou přispívá i náš rodák.
Zmiňovanou fotografii jsem nezískal, aukce jsem se nakonec nezúčastnil, ale stačil jsem si ji z počítače vytisknout (zájem o ni byl mezi sběrateli velký) a teď vám její kopii k tomuto textu pro zajímavost přikládám.
Zbyšek Olšovský zemřel v Praze 16.5.1986 ve věku 71 let.

Milan Pokorný

www.zirovnickeohlasy.cz

Ze vzpomínek na Roberta Křesťana

Možná, že by občany zajímalo, že Robert Křesťan měl v Žirovnici dědečka (míval malinký řeznický krámek vedle bývalé samoobsluhy na Havlíčkově náměstí) a babičku ( byla známou žirovnickou hospodskou U Amály na stejném náměstí, hospoda stávala v místech dřívějšího discontu Jednoty, nyní posilovna) ze strany matky, ale i strýce Frantu "Hubu" Jelínka, který léta hrál za žirovnický Slavoj fotbal (pak zde i trénoval). Později se odstěhoval do Prahy, kde podle zpráv zemřel takřka slepý. A proč Huba? To ať se podívají na Frantovu fotografii (ale i na Robertovu alias Robíkovu, jak mu tady v Žirovnici říkali) a pokud mají trochu pozorovací talent odhalí to hned. Právě Franta chodíval s Robíkem často na naši" plovku", když Robík jezdil jako malý do Žirovnice na prázdniny a v bývalé trafice pana Veselého pod zámkem pomáhal své babičce, když tam jeden čas pracovala).
Sám Roberta blíže neznám, jenom kdysi dávno jsem se s ním bavil po jeho koncertu v DKO Jihlava, byla tam s námi i moje manželka a malý syn. Slovo přišlo pochopitelně i na Žirovnici, dal nám na závěr jím podepsaný plakát, z něhož si už pamatuji jen to, že byl s věnováním, které začínalo slovy Rodákům....(kde je plakátu konec?) a k tomu jednu kytarovou strunu (byla z USA, kde je jí konec?).
MiPo

Rober Křesťan získal dvě sošky Anděla

Pro dvě sošky Anděla se šalmají od Jaroslava Róny si přišel Robert Křesťan, který v rámci slavnostního ceremoniálu také vystoupil se svou kapelou Druhá tráva. Ta získala ocenění v kategorii Folk za silnou nahrávku Díl první, která vznikla ve spolupráci s britským producentem Eddiem Stevensem. Druhou sošku si Robert Křesťan ke svému překvapení odnesl coby nový člen andělské Síně slávy.

Jaroslav Kašparů

Prof. Jaroslav Maxmilián Kašparů, zkráceně Max Kašparů (*14.5.1950). Psychiatr, pedagog, řeckokatolický kněz, teolog, spisovatel.
Po gymnáziu se rozhodl ke studiu stomatologie na Fakultě všeobecného lékařství v Praze. V průběhu studia ho ale zaujala psychiatrie a po absolvování stomatologie se rozhodl studovat všeobecné lékařství na Komenského Univerzitě v Bratislavě, která mu umožnila jako jediná studovat dálkově. V podstatě se studium stomatologie a všeobecného lékařství vůbec nelišilo do 4. ročníku, odkdy docházelo k hlubší specializaci, takže studoval jeden obor dvakrát. Dále vystudoval obory teologie a pedagogika na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ve studiu teologie dále pokračoval a získal doktorát (Ph.D.). Habilitoval se (tj. stal docentem) na univerzitě v Košicích v oboru pastorální teologie prací, která vyšla v upravené podobě knižně pod názvem Hypnóza - Pastorální kauza.
Svou psychiatrickou praxi provozoval většinouv Pelhřimově. Ordinaci míval na netradičním místě, totiž v kostele Panny Marie Sedmibolestné. Je velmi žádaný i jako vedoucí duchovních cvičení.
Při pražských vysokoškolských studiích se seznámil s Tomášem Halíkem. Bydleli ve stejném domě. Tomáš Halík mu šel na svatbě za svědka, jeho vůbec prvním křtem po jeho tajném kněžském svěcení byly křtiny dcery Maxe Kašparů Bernadetty.
Jméno Max mu udělil opat Želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský při vstupu do řádu premonstrátů.

Převzato z Wikipedie

Čestmír Hlavička

Výtvarník, grafik, ilustrátor, člen Českého fondu výtvarných umělců (ČFVU) Čestmír Hlavička se narodil v Žirovnici 2. května 1929. V letech 1951 až 1956 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (u Jana Nováka).
Jako grafik uplatnil širokou škálu námětů od lidových prvků až po akt (např. výstava Akt v tvorbě výtvarníků, Galerie d, Praha, 1988).
Ilustroval řadu knih. Šlo např. o populárně-naučné knihy nakladatelství Mladá fronta vycházející v 80. letech minulého století, které obsahovaly rady a návody k získání tehdejší odznaků odbornosti (tituly s názvy Akvarista - terarista, Rybář, Myslivec - lesník, Chovatel, Mladý přírodovědec, Zoolog, Houbař...). Krásnými ilustracemi opatřil knihu Idy Rystonové s názvem Byliny a jejich lidové názvy (1996).
Rád bych ho chtěl připomenout i jako spoluautora jednoho ze symbolů Žirovnice - v pořadí druhého Perleťového poháru. Asi každý v Žirovnici ví, že v pořadí první Perleťový pohár, jehož autorem byl mistr perleťář Čestmír Peřina získal do svého vlastnictví brněnský fotbalový klub GZ Královo Pole tím, že vyhrál tři po sobě následující ročníky v letech 1951, 1952 a 1953. V roce 1954 se hrál 21. ročník už o nový v pořadí druhý (a ještě krásnější) Perleťový pohár, jehož spoluautorem byl právě Čestmír Hlavička spolu s mistrem perleťářem Miloslavem Hejtmánkem. Jeho cena byla v minulosti odhadována na částku kolem 200 000 Kčs

Milan Pokorný

Poznámka: Čestmír Hlavička (Kocour) tu v Žirovnici v hotelu Artaban slavil své devadesáté narozeniny. Pozval si k oslavě své vrstevníky - Františka (Hubu) Jelínka a Vladislava (Brčáka) Beránka.. Zemřel v roce 2024 15. února ve svých nedožitých 95 letech.

Page updated

Google Sites

Report abuse